Cvičiště č. 44 - Les Smrti

,,Pět set koleček kolem Konohy, tisíc kliků a tisíc
dřepů.“ zopakovala si potichu pro sebe, protočila oči v sloup a kývla
na Usagiho. Bylo jim jasné, co si oba myslí, přece jen spolu strávili už
nějakou dobu. Společně loudavým krokem sešli zase dolů a i přesto, že z hlasu
senseiky bylo poznat, že by měli spěchat, začali se společně řádně protahovat. Přece
jen natáhnuté vazy od neprotažení jsou dost nepříjemné hlavně při tělesném
tréninku. Když se Yoko řádně protáhla, narovnala se a zadívala se na nebe. Začali
jí chytat nostalgické vzpomínky jako v poslední době často. I když musela
přiznat že je v tom i strach. Bylo jasné, že pravda o tom že je živá se za
nadlouho donese tam kam nemá. Bezradně si povzdechla a počkala než skončí s protahováním
i Usagi. Jeho mírný úsměv zahnal všechny její nepříjemné myšlenky a vzpomínky a
bok po boku se dali do běhu. Yoko cítila trošku výčitky k tomu novému
klukovi co k nim šel do týmu, ale doufala že k němu najde časem
nějaký vztah. Začali jedním kolečkem hodně mírného tempa na dokončení
protáhnutí a pak nasadili tempo, které si hodlali držet až do konce. Tohle už
dělali pod dohledem Samuie snad tisíckrát. Yoko zase lehce píchlo u srdce. To
na to s nimi ještě býval Yuki, který si pořád na něco stěžoval. Bylo to k nevíře,
ale ten prcek jí scházel. Přece jen spolu strávili spoustu času a jednou jí
dokonce zachránil. Zahnala zase myšlenky a dala se při běhu s Usagim do
tichého rozhovoru. Když však Usagi zjistit, že má zase tyhle ty myšlenky,
pokáral jí za to a zbytek doběhli už mlčky. Když po pět seti kolečkách doběhli,
nejprve se oba opřeli o strom a chvíli vydechovali. Yoko navrhla aby udělali
sérii vydechovacích cviků a tak i udělali. Chvilku na sebe mlčky zírali, Yoko
bylo jasné že z Usagiho strany je to vyčítavý pohled. Aby to zahnala,
připomněla mu, že jsou teprve v půlce cvičení. Oba se zapřeli o ruce o zem
a dali se do klikování. Po pár klicích Yoko s úsměvem prohlásila, že si
dají závod. Oba se tomu pobaveně usmáli, tohle už taky nějakou dobu dělali. Oba
přidali to tempa kliků a tak byli za poměrně krátkou dobu konečně hotoví. Yoko
si znaveně protáhla trošku ztuhlé paže. Přece jen pět set kliků o ně opřené
může být nepříjemné. Znovu se společně s Usagim protáhli, už dávno přišli
na to, že je to tak lepší. Oba se po očku ohlédli na posledního člena týmu.
Yoko si vyčítala že neměli možnost se s ním lépe seznámit, ale na druhou
stranu věděla, že kdyby na to došlo, neudělala by to. Zaprvé taková byla od
smrti své rodiny, za druhé měla strach k sobě připoutávat další osobu. Měla
pocit, že každý kdo jí byl blízký zmizel. Při té myšlence se smutně usmála na
Usagiho a dali se společně do dřepů. Tohle byla rozhodně její nejméně oblíbená
část. Nesnášela dělání tolika kliků za sebou, protože jí z toho vždycky
bolely strašně nohy. Navíc na hrudníku cítila, že se zase otevírá rána. Po
pravdě měla ještě asi další týden ležet v nemocnici, ale nemohla snést ten
pocit. Zatnula zuby a snažila se ignorovat bolest. Dokud nezačne rána krvácet,
bude to v pořádku, usmyslila si nakonec a přidala do tempa dřepování aby
dohnala čas, který ztratila na Usagiho přemýšlením nad jejím odchodem z nemocnice.
To jí přivedlo k myšlenkám co se týče klanu a sídla klanu. Všechny
pravidla, které znala se teď sobě protiřečili. Jedno jí říkalo, že se nesmí
stát novou hlavou klanu, druhé jí to přikazovalo. Jedno zakazovalo zřízení
rady, druhé to přímo vyžadovalo. Snažila se na to nemyslet, ale věděla, že to
bude ještě spousta hodin formálních návštěv, jednání a pročítání dlouhých
spisů. Unaveně si povzdechla a dodělala posledních pár dřepů. Spokojeně se
usmála na Usagiho, který už taky skončil a odhodila si zpocené vlasy které se
jí začaly lepit na obličej stranou za ucho, pryč. Pobaveně do Usagiho dloubla a
naznačila mu, že by se měli asi zase vydat nahoru a oznámit senseice, že
skončili se cvičením. Sice se jim ani jednomu vůbec nechtělo po takovém cvičení
šlapat a ještě k tomu se soustředit na chakru. Oba by si teď asi nejraději
lehli třeba do trávy a odpočívali. Yoko se pobaveně usmála Usagiho výrazu,
který začínal chytat obraz paniky. Chytla ho pevně za ruku a donutila ho jít v těsném
závěsu za sebou. Prvních pár kroků to šlo ztuha, ale pak se do toho zase
dostali a Yoko začala i tak zvláštně vesele poskakovat, čímž Usagimu moc na
chůzi nepomohla. Její dobrá nálada dokonce přešlo v to, že si začala
spokojeně pobrukovat nějakou melodii, vzdáleně to připomínalo baladu. Samozřejmě,
že jí nemohl nikdo znát, byla to balada o bělovlasém princi. Když vylezli
nahoru, přestala si pobrukovat a oba mlčky koukali na senseiku.