Tam a zase zpátky 02

2.Probuzení

Koukala jsem na toho muže z autobusu a viděla se někde jinde.Jen ne v té třídě.V zádech jsem cítila Itachiho a na ramenou jeho lehce položené ruce.Muž z autobusu si sundal brýle a kapuci.Jeho tvář byla sice také docela mladá ale v jeho očích bylo něco co mi nahánělo husí kůži. Ten muž měl vlasy téměř bílé a načesané dozadu.Koukala jsem na něj a on na mě.
„Tohle už mě unavuje“ zařečnil a v jeho hlase jsem uslyšela jakýsi podtón.
„Uklidni se Hidane“ ozval se Itachi a pustil moje ramena . Přešel k němu a koukl na mě.
„Co ode mě ksakru chcete?“ vykoktala jsem ze sebe a v tu chvíli mi připadalo že mluvím jako nějaké malé ustrašené dítě.
„ Půjdeš s náma.Po dobrým nebo i po zlým mě je to jedno“ promluvil onen neznámí.Itachi jej okamžitě sjel pohledem.
„Klid.“ A pak zase koukl na mě .
„Dlouho jsme vás hledali Lady…..ztratila jste se nám“ když to říkal měl hlavu mírně na bok a já se mu dívala do očí jako kdybych tam něco hledala.Něco co jsem nemohla najít.
„Lady?“ divila jsem se. Už jsem mluvila vcelku vyrovnaně. Uvědomila jsem si že oni mě nejspíše k něčemu potřebují a bát se v tuto chvíli byla naprostá zbytečnost a také pro mě luxus který jsem ani nechtěla.
„U Jashina prosím tě vysvětli to tomu teleti“ rozkřikl se naštvaně Hidan a sedl si na jednu ze židlí ve třídě. Koukla jsem na něj s pozdviženým obočím a zakroutila hlavou tak jak to lidé dělají když něco nebo někoho totálně nechápou.V mém případě to ani nebyla přetvářka ale holý fakt.
„Jde o to….že tvůj otec zemřel.Potřebujeme aby jsi zaujala jeho místo mezi námi.“ Vysvětlil mi Itachi.Koukala jsem na něj jako kdyby se snad pomátl.Neměla jsem ponětí o čem to mluví. Neměla jsem otce. Nikdy jsem jej neviděla. Jak mohl vůbec vědět jestli to byl on.
„ Cože? O čem to mluvíte? Já nemám otce!“ bránila jsem se a chtěla jsem odejít ale Itachi mi zastoupil cestu.V jeho tváři bylo poznat že mě jen tak nepustí.
„Měla jsi. Byl to Lord Orochimaru. Vlastně jsi mu docela podobná a teď , je na čase abys šla s námi“
Jeho hlas zněl docela odhodlaně a sebejistě. Co jsem mohla dělat? Vůbec nic. Udělala jsem krok zpět a koukla z jednoho na druhého.
„ A kam?“ pak se můj zrak zaměřil na Hidana.
„sundej laskavě ty nohy ze stolu“ dodala jsem. Hidan který byl zjevně mírně zaskočen mými slovy málem spadl ze židle.
„Tam kam patříš“ ozval se Hidanův hlas následován ušklebkem po kterém bych mu nejraději dala ránu.
„Ještě něco….“promluvil Itachi a v mžiku stál přede mnou. Prsty na rukou měl podivně poskládané a pak mi konečky prstů narazil prudce do břicha a něco u toho řekl.V tu chvíli se mi vše před očima zamotalo a podlomila se mi kolena.
Když jsem se probudila na jedné z lavic,oba dva tam stály a koukali na mě. Už mi nepřišli tolik nebezpeční a neznámí. Něco se semnou stalo.Cítila jsem nějakou podivnou sílu a v hlouby duše jsem pochopila že jsem mnohem silnější než oni.
„ No to je dost“ zahudroval Hidan nepříjemným tónem.Ihned jsem po něm střelila pohledem.Byl to spíše jen instinkt. V tom se Itachi tiše zasmál.
„Vítej zpátky Kaori. Je na čase jít domů“ Natáhl ke mně ruku a já ji bez jakéhokoliv rozmýšlení přijala.
Něco ve mně se probralo k životu.Moje minulost.Vzpomínala jsem si postupně na vše o čem jsem ani neměla tušení. Vzpomněla jsem si na otce a na svět ve kterém jsem vyrůstala. A pak na muže v černých pláštích,s červenými mráčky jak stojí s otcem v místnosti a o něčem mluví.
„Jak je to dlouho co jsem byla mimo?“ jak jsem mluvila sama jsem se nepoznávala.Můj hlas byl chladný jako led.Bez citu či nějakého soucitu.
„ Je to už nějakej pátek zlato“ zasmál se Hidan a šel ke dveřím.
„Koulikrát ti mám opakovat že zlato mi říkat nebudeš…..“ zasyčela jsem na něj a mlčky pokračovala ven.

citace :

„U Jashina prosím tě vysvětli to tomu teleti“

Spoiler: