3. Zpět v sídle
Tiše jsme všichni vyšli z budovy školy a já si uvědomila že venku už je zase tma.
„Jak dlouho jsem byla proboha mimo?“ Ptala jsem se v duchu a s opovržením koukla na Hidana.
Nikdo nic neříkal a snad to tak bylo i lepší. Uvědomovala jsem si že jsem se jaksi změnila a to k horšímu. Cítila jsem že mi na nikom z těch lidí co kolem nás šli nezáleží.Opovrhovala jsem jimi a to mě místy zaskočilo.Kolem nás procházela šťastná rodinka. Jediné co jsem v tu chvíli cítila byla nechuť a odpor.
Došli jsme do nějaké tmavé postraní uličky.
„Tady“ ukázal Itachi na dveře ve zdi.S lhostejností jsem je otevřela a vešla do zaprášené místnosti.
„Ty vole….zase mi budou sedět hadry“ stěžoval si Hidan.
„Teť na tom nejsi o moc líp“ konstatovala jsem na to klidně a koukla na něj.
„Vytahaný mikiny a ošoupaný jeany už nejsou v módě.“ Itachi si odkašlal a upoutal naši pozornost.
„ Je na čase jít…..portál se za chvíli zavře“ ukázal na malý záblesk světla ve zdi. Přišla jsem blíž k tomu něčemu a prohlédla si to.
„ To by mi ještě scházelo abych tu zkejsnul“ stěžoval si neustále Hidan. Už jsem mu na to chtěla něco říct ale raději jsem mlčela. Zrovna na něj jsem náladu neměla.
„Tak padej nebo tě tu nechám!“ zabručela jsem a sledovala jak Hidan mizí. Šla jsem po chvíli za ním následovaná Itachim. Jakmile jsem se objevila v dolních prostorách sídla Akatsuki akorát se mi několikrát obrátil žaludek.
Hidan s Itachim vypadali v pohodě.
„pořád stejný……i ty pavučiny“ koukla jsem chladně po místnosti. Itachi se rozešel pomalým krokem ke dveřím a Hidan něco nesrozumitelného nadával. Nikdy jsem nedokázala pochopit jak se může pořád tolik rozčilovat.
„Pein a ostatní by tě rádi viděli“ Slyšela jsem Itachiho.
nikoho z nich jsem nebyla zvědavá.Spíš mě zajímalo kdo mě šoupl do toho světa normálních a totálně neschopných lidí.
Už z dálky jsem slyšela z místnosti hádku Deidary se Sasorim a Konan jak se je snaží uklidnit. Hlasitě jsem si povzdychla a bez klepání otevřela dveře do místnosti. Byli tam uplně všichni a vyjeveně na mě civěli jako kdyby přišel duch.
„Takže tatínek skapal jo?!“ spustila jsem mezi dveřmi a ani se neobtěžovala pozdravit. Kakuzu se na mě ani nepodíval a ani mě to neudivilo.Pein seděl u svého dřevěného stolu a koukal na mě s pozdviženým obočím.
V místnosti bylo hrobové ticho. Přesně takové jaké jsem si představovala.
„Ano….Lord Orochimaru umřel“ zazněl ufňukaný hlas Tobiho.
„Už bylo na čase“ Oznámila jsem jim a sedla si do křesla.
„Tak a teť bych ráda věděla…kterej inteligent mě tam poslal.“ Všichni se na sebe podívali a napětí v místnosti povolilo.Hidan se hlasitě zasmál.
„Jsme rádi že jsi zpátky“ promluvil Sasori.Deidara do něj šťouchnul loktem.
„Vážně je to tu pořád stejný…..pořád z nich jsou stejní idioti.“ Říkala jsem si v duchu a sledovala je hadíma očima tak jak to dělával otec.
„Vypadá to že Konoha“ odpověděla mi Konan na moji otázku.
„Aha….“zamyslela jsem se a přemýšlela jak to konoze parádně oplatit.
„Ale asi by sis měla odpočinout“ vycenil na mě zuby Kisame.Byla jsem znechucena.
„Dík za tvoji přehnanou starost.“ Snažila jsem se býti milá ale někdy to opravdu nešlo. Hlavně v jeho případě po tom co mi ráčil vytopit pokoj.Vstala jsem a došla ke dveřím.
„Jestli se v tom pokoji pohlo jen s jediným svitkem…..“začala jsem „Tak budu krajně nepříčetná“ následoval můj smích a já vyšla z místnosti a mířila přímo k sobě.
Dveře od pokoje byli stále zamčené.Vytáhla jsem z pod trika šňůru s klíčem a odemčela.
Byl pro mě docela šok když jsem vešla do místnosti a za mnou se objevil Itachi.
